Odpouštím si…

Jsem vyčerpán věčnou nadějí,

jež zjevuje se formou snů.

Tu utvářím si v hlavě, a pak?

Marně ji hledám tam venku…

Dřív všude otevřené byly dveře,

však dnes zavřené jsou na petlici.

Klepat nemá smysl,

a nahlížet klíčovou dírkou jen zabolí.

Jakoby nezbyl už na mě žádný příběh.

Vše dobré vyčerpal jsem v mládí?

Začal jsem snad jíst dezert od třešně,

a teď zbyl mi suchý korpus bez krému?

V puse to drhne a těžko se polyká,

samota promazaná věčností.

Zapíjím své hříchy douškem pokory,

a kaji se za promrhané…

Odpouštím si…