Že prý dlouho jsem nenapsal vůbec nic Tak teď jsem se rozjel z plných plic Vyprávět vám tedy budu pohádku o sobě a o životním pozlátku…
Pokorně klečím před láskou Hledím jí do očí a prosím o odpuštění Zhřešil jsem svou naivní představou o ní Teď nahlížím skrze kroužek na prázdnou…
S bolestí co nejde převázat obvazem S prsty ukazující na vlastní hloupost Dívám se vyčítavě do zrcadla Do očí, co vystříkal jsem si slzným sprejem Hluboce raněné…
Růžová barva oprýskaná po bouři emocí Místo ní šedí přetřené naděje Zlatem vyšívané vzpomínky Co vyblednou až po letech Jako plakát na Titanik ve vitríně…
Tvář anděla vonícího po čerstvě oloupané mandarince Jež vpravil do mého života vyhlídku na to mít proč žít Se svíčkou chodilas v mé duši Bylas tak…
Sklenici naplnil jsem samotou Pak vypil ji až do dna Zhasínám v sobě knot Hořící až doteď z podstaty bytí Smířený s prázdnou postelí S…
Zdrcený a pěstí rozmačkaný v koutě Pod tíhou slov a činů Lapajíc po dechu ve snaze přežít Choulím se ke studené zdi zoufalství Vyčerpaný nekonečnou nadějí…
Z přímého slunce rovnou do stínu Z žáru rovnou k ledu Z přízně do zapomnění Z naděje k bezmocnosti Cesty protkané křižovatkami Kde jeden hlásí hot a druhý čehý Jen stěží…